3. FENOMÉN

Když jsem ráno otevřela oči, něco bylo jiné.

Bylo to světlem. Stále šlo o to šedozelené světlo zamračeného dne v lese, ale bylo nějak jasnější. Uvědomila jsem si, že moje okno nehalí žádná mlha.

Vyskočila jsem, abych se podívala ven, a pak jsem v hrůze zasténala.

Dvůr pokrývala pořádná vrstva sněhu, poprášila střechu mého auta a zabílila silnici. Ale to nebyla ta nejhorší věc. Všechen déšť ze včerejška zmrzl na led – a oblékl tak jehličí stromů do fantastických, úchvatných vzorů, ale ze silnice udělal smrtelnou ledovou klouzačku. Měla jsem dost co dělat, abych neupadla, když byla zem suchá; možná teď pro mě bude bezpečnější, když se vrátím do postele.

Charlie odjel do práce, než jsem sešla dolů. Můj život s Charliem se hodně podobal tomu, jako kdybych měla vlastní byt, a zjistila jsem, že si v samotě lebedím, místo abych byla osamělá.

Rychle jsem spořádala misku cereálií a zapila to trochou pomerančového džusu přímo z krabice. Cítila jsem příjemné vzrušení, že jdu do školy, a to mi nahánělo strach. Věděla jsem, že to není tím, že bych se těšila na stimulující studijní prostředí nebo na setkání s novými kamarády. Pokud jsem chtěla být upřímná, musela jsem přiznat, že se nemůžu dočkat, až budu ve škole, protože uvidím Edwarda Cullena. A to byla pěkná pitomost.

Měla bych se mu totálně vyhýbat, po tom svém včerejším bezduchém a trapném plácání. A nedůvěřovala jsem mu; proč lhal o těch svých očích? Pořád mě děsila nepřátelskost, kterou jsem z něj občas vycítila, a pořád jsem měla svázaný jazyk, kdykoliv jsem si představila jeho dokonalý obličej. Byla jsem si dobře vědoma, že moje liga a jeho liga jsou sféry, které se nedotýkají. Takže bych neměla být vůbec nedočkavá, kdy ho zase uvidím.

Musela jsem se maximálně soustředit, abych se na té příjezdové cestě z ledovatých cihel nezabila. Málem jsem ztratila rovnováhu, když jsem se konečně dostala k autu, ale podařilo se mi zachytit se postranního zrcátka, a tak se zachránit. Jistě, dnešek bude jako noční můra.

Při řízení cestou do školy jsem se snažila zaplašit myšlenky na svůj strach z pádu i nežádoucí spekulace ohledně Edwarda Cullena, a tak jsem přemýšlela o Mikovi a Erikovi a o tom, jak na mě zdejší kluci reagují úplně jinak, než jsem zvyklá. Byla jsem si jistá, že vypadám úplně přesně stejně jako doma ve Phoenixu. Možná to bylo jenom tím, že kluci doma mě viděli procházet všemi těmi trapnými fázemi dospívání a už si mě dávno zařadili. Možná to bylo proto, že jsem tady byla nová, a sem přijde někdo nový jednou za uherský rok. Možná, že zdejším klukům moje ochromující neohrabanost připadala spíš roztomilá než směšná, dělala ze mě slečinku v nesnázích. Ať byl důvod jakýkoli, Mikova psí oddanost a Erikova zjevná rivalita vůči němu mě vyváděly z míry. Nebyla jsem si jistá, jestli bych nebyla radši, kdyby mě ignorovali.

Mému autu, jak se zdálo, nedělal černý led, který pokrýval silnice, žádné potíže. Přesto jsem jela velmi pomalu, protože jsem nijak netoužila udělat na hlavní třídě hodiny.

Když jsem ve škole vystoupila z auta, viděla jsem, proč jsem měla tak málo potíží. Můj pohled upoutalo něco stříbrného, a tak jsem se šla podívat k zadní části auta – opatrně jsem se držela postranice, abych neupadla – abych si prohlédla pneumatiky. Byly kolem nich omotány tenké řetízky tvořící očka ve tvaru kosočtverců. Charlie vstal bůhvíjak brzy, aby mi na auto nasadil sněhové řetězy. Najednou si mi sevřelo hrdlo. Nebyla jsem zvyklá, aby se o mě někdo staral, a Charlieho nevyslovená starost mě překvapila.

Stále jsem u zadního nárazníku a snažila se potlačit náhlou vlnu emocí, kterou vzbudily sněhové řetězy, když vtom jsem uslyšela podivný zvuk.

Bylo to vysoké skřípání, které rychle nabralo na ohlušující hlasitosti. Vzhlédla jsem celá vyděšená.

Viděla jsem několik věcí najednou. Nic se nehýbalo pomalým pohybem, jako se to děje ve filmech. Naopak, nával adrenalinu jako by způsobil, že můj mozek pracoval mnohem rychleji, a já jsem byla schopná absorbovat v jasných detailech několik věcí najednou.

Edward Cullen stál čtyři auta ode mě a v hrůze na mě zíral. Jeho obličej vyčníval z moře dalších obličejů, a všechny byly ztuhlé ve stejné masce šoku. Ale horší pohled byl na tmavě modrou dodávku, která klouzala se zablokovanými koly a kvílejícími brzdami a divoce se točila po ledu na parkovišti. Bylo vidět, že co nevidět narazí do zadního rohu mého náklaďáčku, a já jsem stála mezi nimi. Neměla jsem ani čas zavřít oči.

Těsně předtím, než jsem zaslechla tříštivé praskání dodávky ovinující se kolem podvozku mého auta, něco mě tvrdě udeřilo, ale ne ze směru, odkud jsem to očekávala. Hlavou jsem práskla o ledový asfalt a cítila jsem, jak mě něco pevného a studeného přišpendlilo k zemi. Ležela jsem na zemi vedle hnědého auta, u kterého jsem zaparkovala. Ničeho jiného jsem si nestačila všimnout, protože dodávka se stále blížila. Se skřípotem se stočila kolem zadku náklaďáčku a v nekončících otáčkách klouzala ke mně, aby do mě zase narazila.

Tiché zaklení mě upozornilo, že tu se mnou někdo je, a ten hlas nebylo možné nepoznat. Dvě dlouhé, bílé ruce vystřelily přede mne jako štít a dodávka se s otřesem zastavila jen stopu od mého obličeje, jak se ty velké ruce šťastnou náhodou vešly do hluboké promáčkliny v boku dodávky.

Pak se ty ruce pohybovaly tak rychle, že jsem z nich viděla jen rozmazanou šmouhu. Jedna najednou sahala pod karosérii dodávky a něco mě táhlo, nohy se mi otočily jako hadrové panence, až narazily do pneumatiky hnědého auta. Uši mi zalehly sténajícím kovovým nárazem a tříštěním skla sypajícího se na asfalt a dodávka se konečně zastavila – přesně tam, kde před zlomkem sekundy byly moje nohy.

Jednu dlouhou vteřinu bylo naprosté ticho a pak se spustil křik. V tom náhlém zmatku jsem slyšela nejednoho člověka volat moje jméno. Ale jasněji než všechen ten křik jsem těsně u ucha slyšela tichý, frenetický hlas Edwarda Cullena.

„Bello? Jsi v pořádku?“

„Jsem v pohodě.“ Můj hlas zněl divně. Snažila jsem se posadit a uvědomila jsem si, že si mě tiskne k boku v železném sevření.

„Buď opatrná,“ varoval mě, když jsem se snažila vymanit. „Myslím, že ses pořádně praštila do hlavy.“

Uvědomila jsem si palčivou bolest nad levým uchem.

„Au,“ řekla jsem překvapeně.

„Myslel jsem si to.“ Jeho hlas kupodivu zněl, jako kdyby potlačoval smích.

„Jak ses…“ zarazila jsem se, abych si to srovnala v hlavě a zorientovala se. „Jak ses sem dostal tak rychle?“

„Stál jsem hned vedle tebe, Bello,“ odpověděl a jeho tón byl zase vážný.

Otočila jsem se, abych se posadila, a tentokrát mě nechal, uvolnil sevření kolem mého pasu a odtáhl se ode mě tak daleko, jak to v omezeném prostoru dokázal. Dívala jsem se na jeho starostlivý, nevinný výraz a byla jsem znovu dezorientovaná silou jeho zlatě zbarvených očí. Na co jsem se ho to ptala?

A pak nás našli, dav lidí, kterým po obličeji tekly slzy, křičeli na sebe, křičeli na nás.

„Nehýbej se,“ poroučel mi někdo.

„Vytáhněte Tylera z dodávky!“ volal někdo jiný.

Kolem nás nastal horečnatý zmatek. Snažila jsem se vstát, ale Edwardovy studené ruce mě stlačily za rameno dolů.

„Ještě zůstaň v klidu.“

„Ale je zima,“ stěžovala jsem si. Překvapilo mě, když se potichounku uchechtl. To se mi nelíbilo.

„Tys byl tamhle,“ vzpomněla jsem si najednou, a jeho pochechtávání v tu chvíli ustalo. „Stál jsi vedle svého auta.“

Jeho výraz ztvrdl. „Ne, nestál.“

„Viděla jsem tě.“ Všude kolem nás vládl chaos. Slyšela jsem hlasité a příkré hlasy dospělých, kteří přicházeli na scénu. Ale umanutě jsem se držela naší hádky; měla jsem pravdu a on to musí přiznat.

„Bello, já jsem stál vedle tebe a stáhl jsem tě stranou.“ Upřel na mě oči devastující silou, jako kdyby se snažil sdělit něco klíčového.

„Ne.“ Zaťala jsem čelist.

Jeho oči zlatě žhnuly. „Prosím tě, Bello.“

„Proč?“ ptala jsem se.

„Věř mi,“ prosil a jeho tichý hlas byl tak přesvědčivý.

Teď jsem zaslechla sirény. „Slibuješ, že mi všechno později vysvětlíš?“

„Dobrá,“ vyštěkl, najednou popuzený.

„Dobrá,“ opakovala jsem nazlobeně.

Bylo zapotřebí šesti saniťáků a dvou učitelů – pana Vernera a trenéra Clappa – aby od nás odsunuli dodávku tak daleko, aby se mohla přinést nosítka. Edward nosítka pro sebe vehementně odmítal a já jsem se snažila o totéž, ale ten zrádce jim řekl, že jsem se uhodila do hlavy a mám pravděpodobně otřes mozku. Málem jsem umřela ponížením, když mi dali nákrčník. Vypadalo to, že se tam sešla snad celá škola, všichni s vážným výrazem sledovali, jak mě nakládají do sanitky. Edward si sedl vedle řidiče. Bylo to šílené.

Aby to bylo ještě horší, pan policejní ředitel Swan přijel dřív, než mě stihli v klidu odvézt.

„Bello!“ zařval v panice, když mě poznal na nosítkách.

„Jsem úplně v pořádku, Char – tati,“ vzdychla jsem. „Nic mi není.“

Otočil se na nejbližšího zdravotníka, aby slyšel jiný názor. Přestala jsem ho poslouchat, abych si srovnala zmatenou směsici nevysvětlitelných obrazů, které se mi chaoticky rojily v hlavě. Když mě totiž zvedali z dosahu auta, viděla jsem v nárazníku hnědého auta hluboké promáčknuté místo – velmi jasně ohraničené, přesně pasovalo na obrys Edwardových ramen… jako kdyby se proti tomu autu zapřel s takovou silou, že poškodil kovový rám…

A pak taky členové jeho rodiny, kteří se dívali z povzdálí – v jejich výrazech se střídaly nesouhlas s rozzuřením, ale nebyla tam ani stopa starosti o to, jestli je bratr v pořádku.

Snažila jsem se najít logické řešení, které by vysvětlovalo, co jsem právě viděla – řešení, které vylučovalo předpoklad, že jsem blázen.

Přirozeně, sanitka jela do okresní nemocnice s policejní eskortou. Připadala jsem si směšně celou tu dobu, co mě vykládali. Ještě horší bylo, že Edward prostě proklouzl nemocničními dveřmi dovnitř a nikdo se ho na nic neptal. Zatínala jsem zuby.

Vyložili mě na pohotovosti, v dlouhé místnosti s řadou postelí oddělených závěsy s pastelovým vzorkem. Sestra mi omotala kolem paže manžetu tlakoměru a pod jazyk mi vstrčila teploměr. Protože se nikdo neobtěžoval zatáhnout závěs kolem mé postele, abych měla trochu soukromí, usoudila jsem, že nejsem povinna nechávat si na krku ten stupidní znehybňující límec. Když sestra odešla, rychle jsem rozepnula suchý zip a hodila ho pod postel.

Pak se kolem zase začal hemžit nemocniční personál, protože k posteli vedle mě přinesli další nosítka. Pod krví potřísněnými obvazy, které měl zavázané pevně kolem hlavy, jsem poznala Tylera Crowleyho; měli jsme společné hodiny občanky. Tyler vypadal stokrát hůř, než já jsem se cítila. Ale díval se na mě plný obav.

„Bello, já se ti hrozně omlouvám!“

„Já jsem v pohodě, Tylere – ale ty vypadáš strašně, jak ti je?“ Zatímco jsme mluvili, sestry mu začaly rozvazovat nasáklé obvazy, pod kterými se objevovaly nesčetné mělké řezné ranky. Měl je všude po čele a levé tváři.

Ignoroval mě. „Myslel jsem, že tě zabiju! Jel jsem moc rychle a kola mi na ledu proklouzla…“ Zamrkal, jak mu jedna sestra začala poťukávat tamponem po obličeji.

„Už se tím netrap; netrefil jsi mě.“

„Jak jsi dokázala tak rychle uhnout? Jednu chvíli jsi tam stála, a pak jsi byla pryč…“

„Ehm… Edward mě odtamtud vytáhl.“

Vypadal zmateně. „Kdo?“

„Edward Cullen – stál vedle mě.“ Lhaní mi šlo vždycky mizerně; vůbec to neznělo přesvědčivě.

„Cullen? Neviděl jsem ho… páni, seběhlo se to všechno tak rychle. Je v pořádku?“

„Asi ano. Je někde tady, ale ani nepotřeboval nosítka.“

Věděla jsem, že nejsem blázen. Tak co se stalo? Nedokázala jsem si nijak vysvětlit, co jsem viděla.

Pak mě odvezli zase pryč, aby mi zrentgenovali hlavu. Říkala jsem, že se mnou nic není, a měla jsem pravdu. Ani otřes mozku. Zeptala jsem se, jestli už můžu jít, ale sestra mi řekla, že si napřed musí promluvit s doktorem. Takže jsem trčela na pohotovosti, čekala jsem, a mezitím mě Tyler otravoval svými nekonečnými omluvami a sliby, že mi to vynahradí. Bez ohledu na to, kolikrát jsem se snažila přesvědčit ho, že jsem v pořádku, nepřestával se mučit. Nakonec jsem zavřela oči a ignorovala ho. Pokračoval ve svém kajícném mumlání.

„Spí?“ zeptal se melodický hlas. Rychle jsem otevřela oči.

U nohou mé postele stál Edward a usmíval se. Podívala jsem se na něj. Nebylo to snadné – mnohem přirozenější by bylo jen tak po očku po něm pokukovat.

„Hele, Edwarde, já se vážně omluvám –“ spustil zase Tyler.

Edward zvedl ruku, aby ho zarazil.

„Žádná krev se neprolila, tak co,“ prohlásil a předvedl své zářivé dokonalé zuby. Popošel a sedl si na kraj Tylerovy postele, čelem ke mně. Znovu se usmál.

„Takže, jak zní verdikt?“ zeptal se mě.

„Vůbec nic mi není, ale oni mě nechtějí pustit,“ stěžovala jsem si. „Jak to, že tebe nepřivázali k posteli jako nás ostatní?“

„To záleží na tom, jaké máš známosti,“ odpověděl. „Ale neboj, přišel jsem tě vyzvednout.“

Pak se za rohem objevil lékař a mně spadla brada. Byl mladý, byl blond… a byl hezčí než všechny filmové hvězdy, co jsem kdy viděla. Byl však bledý a vypadal unaveně, měl kruhy pod očima. Podle tátova popisu jsem pochopila, že tohle musí být Edwardův otec.

„Tak, slečno Swanová,“ oslovil mě doktor Cullen mimořádně příjemným hlasem, „jak se cítíte?“

„Nic mi není,“ odpověděla jsem a doufala, že už je to naposledy.

Přešel ke světelné tabuli na zdi nad mojí hlavou a rozsvítil ji.

„Vaše snímky vypadají dobře,“ řekl. „Nebolí vás hlava? Edward říkal, že jste se pořádně uhodila.“

„To nic nebylo,“ opakovala jsem s povzdechem a rychle jsem se na Edwarda zamračila.

Lékařovy studené prsty mi zlehka zkoumavě přejely po lebce. Všiml si, když jsem mrkla.

„Bolí?“ zeptal se.

„Ani ne.“ Už jsem zažila horší.

Uslyšela jsem uchichtnutí a když jsem vzhlédla, viděla jsem Edwardův shovívavý úsměv. Přimhouřila jsem oči.

„No, váš otec čeká v čekárně – už s ním můžete odjet domů. Ale vraťte se, kdybyste měla závrať nebo vůbec měla nějaké potíže se zrakem.“

„Můžu se vrátit do školy?“ zeptala jsem se, když jsem si představila Charlieho, jak se snaží být pozorný.

„Možná byste to dneska měla vypustit.“

Podívala jsem se na Edwarda. „A on do školy půjde?“

„Někdo musí rozšířit dobrou zprávu, že jsme přežili,“ prohlásil Edward samolibě.

„No, totiž,“ opravil ho doktor Cullen, „zdá se, že v čekárně je většina školy.“

„To ne,“ zasténala jsem a přikryla si obličej rukama.

Doktor Cullen zvedl obočí. „Chcete tu zůstat?“

„Ne, ne!“ bránila jsem se. Přehodila jsem nohy přes okraj postele a rychle seskočila dolů. Až moc rychle – zavrávorala jsem a doktor Cullen mě zachytil. Zatvářil se starostlivě.

„Jsem v pořádku,“ ujistila jsem ho znovu. Nemusím mu vykládat, že moje potíže s rovnováhou nemají co dělat s tím, že jsem se uhodila do hlavy.

„Vezměte si nějaký tylenol na bolest,“ navrhl, jak mě stavěl rovně na nohy.

„Tak moc to nebolí,“ vedla jsem si svou.

„Vypadá to, že jste měla mimořádné štěstí,“ prohlásil doktor Cullen a usmál se, zatímco rozmáchlým gestem podepisoval moji kartu.

„Bylo štěstí, že Edward stál náhodou vedle mě,“ připomněla jsem s pohledem upřeným na dotyčného.

„No ano, jistě,“ souhlasil doktor Cullen, najednou zabraný do papírů před sebou. Pak se podíval stranou na Tylera a přešel k vedlejší posteli. Moje intuice zablikala; doktor v tom jede taky.

„Obávám se, že vy u nás budete muset zůstat o trošku déle,“ řekl Tylerovi a začal kontrolovat jeho řezné rány.

Jakmile se doktor otočil zády, přitočila jsem se k Edwardovi.

„Můžu si s tebou na chvilku promluvit?“ zašeptala jsem sotva slyšitelně. Ustoupil o krok ode mne, čelist najednou zaťatou.

„Tvůj otec na tebe čeká,“ ucedil skrz zuby.

Podívala jsem se na doktora Cullena a Tylera.

„Ráda bych s tebou mluvila o samotě, jestli ti to nevadí,“ naléhala jsem.

Zadíval se na mě upřeně a pak se otočil zády a přešel dlouhou místnost. Musela jsem skoro běžet, abych s ním udržela krok. Jakmile jsme zahnuli za roh do krátké chodby, otočil se, aby mi viděl do tváře.

„Co chceš?“ zeptal se a znělo to naštvaně. Oči měl chladné.

Jeho nepřátelskost mě zastrašovala. Moje slova nezněla tak přísně, jak jsem chtěla. „Dlužíš mi vysvětlení,“ připomněla jsem mu.

„Zachránil jsem ti život – nedlužím ti nic.“

Jeho hlas byl tak odměřený, až jsem se přikrčila. „Slíbils mi to.“

„Bello, narazila sis hlavu, nevíš, o čem mluvíš.“ Jeho tón byl rezavý.

Vzplála jsem hněvem a vzdorně jsem na něj pohlédla. „S mou hlavou je všechno v pořádku.“

Uhnul pohledem. „Co ode mě chceš, Bello?“

„Chci znát pravdu,“ odpověděla jsem. „Chci vědět, proč mám kvůli tobě lhát.“

„Co si myslíš, že se stalo?“ vypadlo z něj náhle.

„Já vím jenom to, že jsi nestál nikde vedle mě – ani Tyler tě neviděl, tak mi nevykládej, že jsem se praštila do hlavy. Ta dodávka měla narazit do nás obou – a to se nestalo, a navíc tvoje ruce zanechaly otisk v karosérii – a ještě jsi zanechal prohlubeň ve vedlejším autě, a nejsi vůbec zraněný – a ta dodávka mi měla rozdrtit nohy ale tys ji zvedl…“ Slyšela jsem, jak bláznivě to zní, a nemohla jsem pokračovat. Byla jsem tak rozčilená, že jsem cítila, jak se mi do očí derou slzy; snažila jsem se je potlačit, a tak jsem zaťala zuby.

Nedůvěřivě na mě koukal. Ale jeho obličej byl napjatý, defenzivní.

„Ty si myslíš, že jsem tu dodávku z tebe zvedl?“ Jeho tón zpochybňoval můj zdravý rozum, ale to jenom zvětšilo moje podezření. Znělo to jako bezchybně pronesená věta talentovaného herce.

Přikývla jsem jen jednou, čelist zaťatou.

„Nikdo tomu neuvěří, to snad víš.“ V jeho hlase byl teď osten výsměchu.

„Já o tom nebudu nikomu vykládat.“ Pronášela jsem každé slovo pomalu a pečlivě držela na uzdě svůj hněv.

Po tváři mu přelétlo překvapení. „Tak proč na tom záleží?“

„Záleží na tom mně,“ naléhala jsem. „Nerada lžu – takže bych k tomu aspoň měla mít dobrý důvod.“

„Nemůžeš mi prostě jenom poděkovat a zapomenout na to?“

„Děkuju.“ Vyčkávavě jsem mlčela, plná vzteku.

„Ty to takhle nenecháš, že ne?“

„Ne.“

„V tom případě… doufám, že ti nevadí zklamání.“

Mlčky jsme se na sebe mračili. Já jsem promluvila první, snažila jsem se být soustředěná. Hrozilo mi totiž, že se nechám rozptýlit jeho mimořádně půvabným rozzuřeným obličejem. Bylo to jako dívat se do očí andělu zkázy.

„Proč ses vůbec obtěžoval?“ zeptala jsem se mrazivě.

Odmlčel se a jeho oslňující tvář byla na chviličku nečekaně zranitelná.

„Nevím,“ zašeptal.

A pak se ke mně otočil zády a odcházel.

Byla jsem tak rozzlobená, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem se dokázala pohnout. Když jsem to rozchodila, vydala jsem se pomalu k východu na konci chodby.

Čekárna byla nepříjemnější, než jsem se obávala. Připadalo mi, že jsou tam snad všichni, které ve Forks znám, a zírají na mě. Charlie ke mně přispěchal; zvedla jsem ruce.

„Nic se mnou není,“ ujišťovala jsem ho vážně. Stále jsem byla rozzlobená, neměla jsem náladu na žádné tlachání.

„Co říkal doktor?“

„Doktor Cullen se na mě přišel podívat a říkal, že jsem v pořádku a můžu jet domů.“ Vzdychla jsem si. Začali se k nám prodírat Mike, Jessica a Erik, kteří tam také byli. „Tak pojď,“ naléhala jsem.

Charlie mi dal ruku kolem zad, ale úplně se mě nedotýkal, a vedl mě ke skleněným dveřím východu. Zamávala jsem zbaběle na kamarády a doufala, že je tak přesvědčím, že už si nemusí dělat starosti. Byla to velká úleva – poprvé, co jsem to tak cítila – dostat se do policejního auta.

Jeli jsme mlčky. Byla jsem tak ponořená do svých myšlenek, že jsem sotva vnímala, že je tam Charlie se mnou. Byla jsem si jistá, že Edwardovo defenzivní chování v chodbě bylo potvrzením těch podivných věcí, o kterých jsem sotva dokázala uvěřit, že jsem byla jejich svědkem.

Když jsme dojeli domů, Charlie konečně promluvil.

„Ehm… budeš muset zavolat Renée.“ Svěsil provinile hlavu.

Byla jsem zděšená. „Tys to pověděl mámě!“

„Promiň.“

Práskla jsem dveřmi policejního auta trochu víc, než bylo nutné, když jsem vystupovala.

Máma byla samozřejmě hysterická. Alespoň třicetkrát jsem jí musela říct, že se cítím fajn, než se uklidnila. Prosila mě, ať přijedu domů – jako by zapomněla, že doma teď nikdo není – ale jejím prosbám se dalo odolat snadněji, než bych si myslela. Stravovalo mě tajemství, které představoval Edward. A Edwardem samým jsem začínala být přímo posedlá. Taková pitomost. Nechtělo se mi utíkat z Forks, jak by to asi udělal každý člověk, který je trochu při smyslech.

Ten večer jsem usoudila, že půjdu brzo spát. Charlie se na mě pořád úzkostlivě díval a mně to šlo na nervy. Cestou jsem se zastavila v koupelně, abych si vzala tři tylenoly. Pomohly, a jak bolest polevila, ponořila jsem se do spánku.

Byla to první noc, kdy se mi zdálo o Edwardu Cullenovi.