Kapitola 6.Pastelky
Kapitola 6.Pastelky
„To byla ale sprcha!“řekla jsem přes dveře aby si mě Martin všimnul.On ale najednou vyšel a říká „Ta moje byla taky super…“ „No jo..Tak pomůžeš mi prosím roztřídit pastelky?“zeptala jsem se „Jasně.Dnes je den dobročinnosti.“zasmál se.Vyšli jsme nahoru a já jsem vytáhla moji obrovskou krabici plnou pastelek „Wow..Jakpak dlouho jsi to sbírala?“zeptal se mě „Sbírala?Já jsem to nesbírala mě to tu nějak tak samo nakynulo…“zasmáli jsme se.Vysypala jsem ji a dali jsme se do toho „Tady je bílá.“řekla jsem „Jo dobře…Tady je modrá“odpověděl mi „Díky že mi pomáháš“začervenala jsem se „Není zač,pro tebe všechno.“můj bože!řekla jsem si v duchu.Já ho miluji.Byla jsem v rozpacích a nevěděla co říct „J-jo..Už to skoro budeme mít.“ „Jo.Konečně.“ale najednou Martinovi vypadl s košile mobil a celou naši dvouhodinovou práci zase promíchal „To ne!“vykřikla jsem „Do háje!“ale místo dávky vzteku co měla přijít jsem se začala hrozně smát.On začal taky.Jak jsme se tak smáli tak jsme si lehli do pastelek a jenom se na sebe dívali „Víš že jsi krásná když se směješ?“srdce se mi rozbušilo a já jsem myslela, že mi vyskočí z hrudi „Och..Je toho na mě teď moc.Mamka se rozvádí s otcem škola a ještě jsem myslela že to nerozdýchám když se semnou rozešel Adam, ale pak ses objevil ty a všechno otočil vzhůru nohama a…Jsem za to vážně ráda, ale všechno jde hrozně rychle.“ „Já tě chápu…ale to ty jsi tady, kdo s mým životem pořádně zatočil a věř mi nikdy jsem si nemyslel že to bude lepší.“Propána řekla jsem si pro sebe.On mě snad miluje.Ano!Byla jsem hrozně moc šťastná „Ještě že mám Katherinu.“ „Co?“zeptal se mě nechápavě.“Aha...No, ten den, kdy jsi mě chytil a odnesl na ošetřovnu,a tohohle dne nikdy nebudu litovat, mě tam právě poslala Katherina.“ „Aha..Tak to mám velké štěstí…“a usmál se na mě „To máš…ale kdybys tam nebyl, skončila bych na zemi a našly by mě tam prvačky.“řekla jsem mu „No..Moje reflexy jsou sice vysoce vyvinuté ale nebýt Johnyho tak tam vůbec nejsem.“ „Tak to bych mu měla jít asi poděkovat“ „Asi jo…“řekl mi „No tak to už je jedno a ty pastelky raději dáme zpátky do té krabice?“řekla jsem mu „Jak chceš.Jsem k tvým službám má paní.“ „V tom případě…V tom případě půjdeme na zahradu…““Dobrá, dobrá“a s těmito slovy mě vzal do náruče a prošel dveřmi.Já jsem mu dala ruce kolem krku a hlavu na rameno.Cítila jsem jak nádherně voní.Trochu jsem se bála aby neupadl na schodech.Ne o sebe.Bála jsem se o něj „Už jsme tady Má paní.“ „Jsi velice laskavý, že jsi mě odnesl až sem..Nemohla jsem si nepovšimnout jak krásně voníš.“culila jsem se „Já-á…Já krásně voním?“zeptal se s mírným pobavením „Tobě se to možná nezdá, ale je to tak.“posadil mě na lavičku.Kolébal mě sem a tam.Zavřela jsem oči a opřela si hlavu o jeho rameno.Najednou mu zazvonil mobil „Kdo ti může psát?“a najednou vidím na displeji mobilu jméno.Laura „Co ti chce?“neodpověděl a zprávu otevřel.V ní stálo: „Zlato, jsme domluvení na pondělí, je to tak?“ „Tak zlato co?Laura?Dobrý!Ty jsi mi to nemohl říct že?Musel sis ze mě dělat celou tu dobu srandu!“ „Ale ono…“ „Tak a dost o tohle nestojím!Zabal si svoje věci a vypadni z mého domu!Hned!“ „Nechápu co v tom hledáš!Já už jsem ti jednou řekl že s Laurou nic nemám!“odpověděl mi se zvýšeným hlasem „Kdybys s ní nic neměl vypadalo by to jinak!“vykřikla jsem na něj „Ne!Vypadalo by to jinak kdybys mi věřila!“vstal „Ano asi tak.Už jsi mi to jednou udělal a nedivila bych se kdyby se to opakovalo.Takže se měj!“ „jenom mi řekni...Co jsem vlastně jednou udělal?“řekl zvýšeným hlasem. „Ven!“zaječela jsem „Pěkně se vyspi“řekl ironicky a práskl za sebou brankou.Vběhla jsem do domu a rychlým krokem jsem vyšla schody a běžela do pokojíčku.Práskla jsem sebou do postele a začala plakat.Propána!Proč?Byl tak milý a je neuvěřitelně krásný a…Ne!Dost Ann!Najednou jsem uslyšela zvonek.Seběhla jsem ze schodů div jsem se nepřerazila.A koho bych tam nečekala.Byla to moje drahá maminka „Ahoj,co se ti stalo, vypadáš strašně.“zeptala se „To nic mami.Nedělej si s tím hlavu.Vyšla jsem do schodů a plakala dál.Přešla jsem k posteli práskla sebou do peřin a „řvala“ jako malé děcko.První co mě napadlo bylo zavolat Kat.Zvedla jsem telefon utřela si slzy které mi tekly neustále po tváři a vytáčela Katherinino číslo. „Zvoň!“ řekla jsem bezmyšlenkovitě. „Ahoj.Tady Kat.No...Vlastně můj záznamník.Zrovna nejsem dostupná a nebo nemůžu najít mobil.Nech mi vzkaz a já ti pak zavolám.“čekala jsem na pípnutí. „Ahoj, tady Ann.Chtěla jsem se jenom na něco zeptat.Nic moc důležitého.No to už je vlastně jedno.Zavolej mi.“ a zavěsila jsem.“Plácla“ sebou do polštářů a plakala dál.
